Osobní blog

Měl jsem a vlastně mám dodnes období, kdy jsem věřil, že bych svými názory nebo zážitky mohl měnit svět k lepšímu. Je otázka, jestli se mi to daří (alespoň trochu), nebo ne.

Cítím, že jsou chvíle, kdy ta moje touha je vyloženě spalující. Kdy cítím enormní nadšení a chuť pouštět se do věcí, které by skutečně řešily (a možná i vyřešily) problémy současnosti. Jsem rád, když mohu lidem pomoci.

Zjistil jsem však, že zásoby mých sil - jak psychických tak i fyzických - nejsou bezedné. Mají své hranice. Jsou momenty, že už zkrátka není kde brát. Pak se ona ,,spalující touha" paradoxně obrací proti mně.

Nevím, možná, že odborně se tomu říká syndrom vyhoření, nebo tak něco. Projevuje se to například zvýšenou dlouhodobě trvající únavou, apatií a celkovým útlumem, zvýšenou citlivostí na hluk nebo negativní vjemy. Mluvím teď o svých zkušenostech. Jsou momenty, kdy toho je už na mě zkrátka moc. Což se ve finále pak negativně projevuje na mém zdraví, špatné náladě atd. To poslední, po čem toužím je, abych svými vnitřními problémy zatěžoval i lidi, na kterých mi nesmírně záleží.

A nepopírám, že vlastní zdraví je něco, co si v žádném případě nechci nechat nikým ani ničím uloupit.

Nedá se nic dělat, někdy se musí říct DOST. Jsou situace, které mi odčerpávají energii, elán i chuť do života. Chce se mi říct i radost ze života. Když se na to podívám zpětně, neměl jsem dostatečně dobře nastavené mantinely, co už zkrátka do mého života zasahuje natolik, že mi to víc bere než dává. Neřkuli škodí. V jednom dřívějším článku jsem napsal, že se omlouvám, ale nedokážu spasit celý svět. I když určité choutky k tomu mám. Pozoruji sám na sobě sklony k workoholismu. Jet obrazně řečeno přes míru na svůj vlastní úkor.

Od této chvíle chci myslet víc na sebe než kdykoliv předtím. Zničené zdraví se dá těžko napravit.

Už jednou se mi podařilo se téměř úplně duševně sesypat. To nechci zažít znovu.