Snad mi prominete ...
A co přesně ?
To, že svoje příspěvky nepíšu spisovnou češtinou. Ne, že bych to neuměl, byť si na druhou stranu nechci hrát na odborníka v českém jazyce. Ve školách mi čeština docela šla, což mi říkaly i učitelky. No, teď jsem si akorát vzpomněl na moudro o samochvále :D
Nicméně o tom teď mluvit nechci. Věřím, že bych to zvládl.
Ale nechci.
Alespoň teď a tady ne.
Tenhle způsob projevu je mi bližší. Snažím se mluvit tak, jak mi zobák narost, jak se lidově říká. Tím neříkám, že se mi to daří vždy. Někdy je lepší ten zobák držet. Mluvim za sebe.
Když píšu, často nechávám jen tak myšlenky plynout. Zachytávám je tak, jak přijdou a jen je přenesu na web, papír, deník atd. Připadá mi to víc autentičtější a míň ,,škrobený", abych tak řekl. Nevim nevim, jak moc by Vás seriozně a úhledně napsaný článek bez nespisovných výrazů, vulgarit atd. bavil. Navíc by to vypadalo i docela divně, kdybych v reálu mluvil jinak, než tady. Ale je to jen můj úhel pohledu.
Chci si zachovat tvář. Chci psát tak, jak mě to napadne. Do formálních listin se to nehodí. Ale myslim si, že tady si to můžu dovolit. Začínám totiž tenhle svůj web považovat za součást mě. Byť to možná zní divně...
Víte, za svůj život jsem už pár blogů založil. Pochybuju, že je dodnes nějaký funkční. Zkusil jsem to, ale nikdy jsem u toho nevydržel dlouho. Po chvíli mi asi připadal nějak dětinský nebo co. Tak jsem to zabalil. Teď je to jiné.
Proč ?
Protože se mi před očima zobrazuje jasná vize jak bych chtěl, aby to vypadalo. To nikdy předtím nebylo. Ale nelituju toho, že jsem to zkusil. Vůbec ne.
Přesně jak říká Arnold Schwarzenegger - nebojte se neúspěchu. Jedno z pravidel, které se učím. Don't be afraid to fail.