Internet líčí pasti
Před několika lety jsem zahlédl na internetu videa, na kterých se poprvé v životě osobně potkali mladé zahraniční páry, které se seznámily přes internet. Šlo například o páry ve Spojených státech Amerických, zaregistroval jsem také vztah, kdy jeden partner žil v USA a druhý ve Velké Británii, nebo v Německu a ve Vietnamu, Kanadě a Mexiku nebo Rusku a Itálii. Řada z nich se osobně setkala, někteří spolu začali žít. Internet jde takovým věcem na ruku, kvalita i dosah připojení se stále zvyšuje, videohovory už dnes nejsou problém. Přes internet vznikají přátelství i milenecké vztahy. Lidé se poznávají, mohou si porozumět, začnou si psát, telefonovat...
... a čas běží.
A najednou jsme prakticky neustále připojení a už nám to ani nepřipadá zvláštní. Už jsme součástí toho všeho. Už jsme V SÍTI. Vztahy se kromě osobních setkávání přesouvají na internet. A co když tam také zůstanou? Jsem přesvědčený o tom, že v dnešní době už určitě někdo uzavřel vztah po internetu a se svým partnerem se nikdy osobně nesetkal. Jsme si díky moderním technologiím tak na dosah! Mohou si spolu povídat páry z celého světa, mohou si psát o všelijakých věcech, o něžnostech, o krásných věcech, mohou spolu sdílet zážitky, fotografie, videa, mohou spolu trávit tolik času...
...a zároveň nemohou.
Nemohou se dotknout jeden druhého, nemohou se obejmout, nemohou se pohladit, chytnout se za ruce... Ale mohou si telefonovat, mohou se slyšet, mohou se vidět přes kameru. Internet zpřístupnil celou řadu věcí, věda, technika a pokrok jdou stále dopředu, ale opravdu dokážou někdy nahradit realitu, kterou skutečně žijeme? Víte, kdy se nejvíc a nejlépe dokážu opět vrátit sám k sobě a kde pociťuju naprostou harmonii a klid? Je to jednak, když dělám sporty, které mě baví, také to bývá při řízení, když je poklidný provoz, ale úplně nejvíc je to v lese. Les je pro mě absolutně nejspolehlivější místo, kde se všechno vrací zase do normálu. Tam nemám potřebu být připojený k internetu. Chci touto cestou znovu nesmírně moc poděkovat svojí partě, se kterou už několik let občas spíme v lese anebo chodíme přírodou. Je to úžasný svět, kterému se ten virtuální nevyrovná. Vnímám svoje rozpoložení, když si s někým píšu na internetu a když jsem s lidmi osobně venku. Myslím si, že komunikace přes internet může být nápomocná pro introverty, ale průšvih vidím v tom, když člověk v oné síti uvázne. Pokud si člověk dokáže vydělávat na svoje živobytí přes internet, tak co ho vlastně v dnešní době nutí vycházet ven, když i nákup Vám dovezou až domů?
Občas si říkám, že některé střípky ze sci-fi románů se už dnes stávají realitou. Již v roce 2010 vyšel článek, že existuje první robotická žena, která je určená pro sexuální hrátky. Já osobně jsem měl možnost si před pár lety vyzkoušet brýle na VR - Virtuální realitu - 3D simulaci boxu, což pro mě byla velice přínosná zkušenost. V loňském roce Muskova společnost Neuralink poprvé implantovala čip do mozku člověku. Rozvíjí se aplikace jako ChatGPT nebo Gemini. Moderní technologie se stále více stávají součástí člověka samotného a já přemýšlím o tom, aby se nakonec nestalo to, že někteří z nás budou spíš takovými bioroboty. Bude velice zajímavé sledovat budoucí trendy, už v současnosti nebývá snadné nalézat například místa, kam nedosahuje mobilní síť. Podívejme se na to, kolik lidí používá mobilní telefony v hromadné dopravě.
Svého času byla velice populární počítačová hra Second Life. Hráč má svoji virtuální postavičku a s tou poznává nové přátele, nakupuje, chodí za zábavou, zařizuje si bydlení, vymýšlí nové věci. Za mě osobně nám tady už dávno vzniknul paralelní svět a ne jeden. Můžeme hrát hry na herních konzolích a převtělit se do různých rolí. Můžeme zakládat profily na sociálních sítích a celkem snadno si vytvořit alter ego. Ale nezapomínáme tím tak trochu, kdo doopravdy jsme, nebo kým můžeme doopravdy být? V takovém prostředí se dá uklouznout celkem snadno. Nejde tu jen o strávený čas. Internet si pamatuje. Nikdy si nemůžeme být 100% jistí, s kým si vlastně píšeme, kdo je ve skutečnosti na druhé straně notebooku, mobilu, tabletu. Lidé se mohou chovat jinak na internetu a jinak osobně. Někteří lidé se záměrně schovávají za anonymní profily, ale jestli si někdo myslí, že není v dnešní době dohledatelný, tak je na velkém omylu, o tom jsem přesvědčený. Co se na internetu objeví, to se z něj už nikdy úplně neodstraní. Existuje portál, kde lze dohledat, jak vypadaly webové stránky v minulosti - web.archive.org. Při šikovném zadání jsou internetové vyhledávače schopné nalézt opravdu ledacos. Nezodpovědné chování se nevyplácí. Na internetu je celá řada škodlivého softwaru, podvodníci často cílí na naše data nebo peníze. Čteme o tom každou chvíli ve zprávách. Vyznávám tento postoj - pokud nechci, aby něco na internetu nebylo, tak to na něj nesmím dávat vůbec, ani to někomu posílat ve zprávách. Co se dá na internet, to je v podstatě všechno veřejné. Na nějaká omezení dosahu příliš nehraju. Je potřeba umět v takovém prostředí chodit a vědět, co o sobě chci prozrazovat. Internet dovede být skvělý nástroj, ale je dobré pečlivě promýšlet, jak se na něm budeme prezentovat. Troufnu si v reálném životě to samé co na internetu? Nemohu způsobit někomu škodu svým jednáním? Nemůže někoho moje jednání pohoršit? Kdo všechno může sledovat moji tvorbu? Je potřeba domýšlet, do jakých důsledků může naše jednání vést. Vzpomeňte si například na článek z roku 2012, kdy mladá teenagerka pozvala na svoje narozeniny omylem 30 000 lidí.
Doba se mění a já o to víc cítím potřebu zpomalit a víc o věcech přemýšlet, víc se snažím přemýšlet dopředu a být obezřetný, protože lidé mají tendence občas dělat blbosti a ty mohou vést až k tragédiím. A to si myslím, že nemá nikdo z nás zapotřebí.
Zajímavé články :
![IMG_20231231_162345[1]](/img/tiny/15.jpg)